Zvířecí přátelé

Amor není jediný zvířecí miláček v našem domově. Tady vám představuji ostatní kamarády. Jejich další fotky najdete zde.

Pequeňa

Pekinka k nám přišla s bráškou Kompíkem v létě 1994 jako malinkatá koťátka a také naši první zvířecí mazlíčci. Nejprve byla jen malilinkaté třesoucí se cosi a vykulenýma očima, schovávala se v krabici, skoro se nehýbala a při pohledu na ni jsme se báli, že nám umře. Pekča se brzy vzpamatovala a stala se z ní milá sebevědomá kočička s jednou zvláštností - je zakrslá (proto jméno Pequeňa, což znamená španělsky "malá"), má docela krátké nožky a ocásek. Za svůj život vychovala asi 40 koťátek a byla vzornou kočičí mámou. Jednou když měla své dětičky v krabici v kuchyni a na sporáku se připálilo jídlo, okamžitě s prvním kouřem začala evakuovat mrňata z "hořící" místnosti. Dnes už je to starší dáma, má ráda svůj klid, ale pořád je to mazlivá a moc pěkná kočka.



Chrobák

Chrobáček je pyrenejský horský pes, který se narodil 3.12.2001 v chovatelské stanici Farma Štěkot. Je to náš druhý pes, nejstarší Cidsi ho okamžitě zamiloval a dělal mu maminku. Chroby byl odmalinka spíš jako zmenšenina dospělého psa - vždy aristokrat nad věcí, nikdy se příliš nechoval jako štěně a bohužel byl také vždy chronický útěkář. Těsně před svými prvními narozeninami utekl poprvé a strávil 5 týdnů jako bezdomovec. Vždy byl moc hodný a poslušný, ale jakmile venku ucítil svobodu, přestal vidět i slyšet a utíkal. Když zemřel Cid, Chroby byl moc smutný a hodně se změnil, začal se více vázat na nás, svou rodinu, což předtím nedělal. Když jsme domů přivedli Amora, zpočátku se Chroby zlobil a nechtěl ho přijmout, ale po pár dnech ho přijal a nakonec si ho zamiloval. Dnes jsou s Amorem skvěle sehraná smečka. Chrobák je krásný pes výjimečné stavby, má dokonce více paspárků než většina pyrenejáků, což značí silného psa. Je sněhově bílý s výbornou hlavou. Bohužel jsme s ním nechodili na výstavy.



Darius

Dáreček je modrá mutace papouška rosela penant, kterého dostala mamka na Vánoce 2003. Je krásný a je si toho vědom. A má hlas jako alarm budíku, čehož si je také vědom a rád nám to ukazuje. Umí zazpívat kousek Šavlového tance a nejraději jí jahody a hrozny. Bydlí ve velké kleci se svou slečnou Popi a je tak trochu "pod papučí".



Kaliopi

Popi je červená rosela penant, vylíhla se v roce 2007 a dnes dělá společnost Dárečkovi. Je trošku větší a tak jí nedělalo problém dát svého společníka "do latě". Popi miluje vodu, nevynechá žádnou příležitost se vykoupat. Občas se s Dárečkem pustí do takové hádky, že je nikdo nepřekřičí.



Roxana

Roxanka se narodila 20.7.2007 čistokrevné modré britské mamince, která se rozhodla jít za láskou a pořídit si napůl pouliční koťátka. Roxana je krásná černá kočka a je na ní poznat, že má napůl modrou krev. Nejen že má britskou hlavu a silnou kostru, ale je to také velká dáma, která nosí hlavu vždy vztyčenou. Nerada se chová, ale ráda polehává na lidech a nechává se hladit. Když se pere třeba i jen s lidskou rukou, bere to velmi vážně a nešetří škrábanci. Koneckonců taky díky těmto "cvičením" jsou všechny naše kočky tak výbornými lovci.



Damián

Damián se narodil 7.9.2007 v Mokré u Brna a k nám přišel se svou sestřičkou Carmen. Od první chvíle byl mazlivý a miloučký a dlouho také nejhubenější z našich koťat. V roce se konečně trošku "obalil" a dnes už je ho dostatek:) Pořád je mazlivý, rád se chová, miluje jídlo a ostatní zvířata, rád spí zabalený do Chrobáčkovy bílé srsti.



Carmen

Carmen se narodila 7.9.2007 a když k nám přišla s bráškou Damiánem, nebylo ji skoro vidět. Byla malé ostražité a uprskané koťátko, nechodila, jen se plížila a často se schovávala. Dobře jí bylo jen v klidu s Damiánem. Nechtěla se spřátelit s Roxankou, nedala ani na snahy svého brášky. Po čase si však zvykla a je z ní neuvěřitelný mazel. Carmen je jako vyměněná, nejraději by se pořád chovala a hlavičkovala. Je velmi skromná, neohrnuje nos nad žádným jídlem a trpělivě snáší koupání, které musíme čas od času provádět kvůli její srsti. Zajímavé je, že ačkoliv pochází z vrhu, kde další tři sourozenci jsou krátkosrstí, ona jediná má dlouhou srst, pravděpodobně je po jiném tatínkovi než sourozenci z vrhu a pro svůj rozčepýřený kožíšek si vysloužila přezdívku "freestylová kočka".



IN MEMORIAM

Ráda bych vzpomněla také na miláčky, kteří nás bohužel navždy opustili. Nikdy na naše zlatíčka nezapomeneme.

Computer

Kompík nebli Kompíček byl jedno z našich prvních dvou koťat a domácích mazlíčků vůbec. Přišel k nám se sestřičkou Pekčou v létě 1994. Původně jsme pro ně plánovali jména Ferdinand a Isabela podle španělských panovníků, ale nakonec Pekinka dostala jméno podle své velikosti (nebo spíš malinkosti) a Kompík podle své zálibi chodit po klávesnici počítače. Kompík byl milý kocourek, ale jako kocour měl samozřejmě i druhý život - chodil na toulky. Ty se postupně prodlužovaly, až se jednou vrátil potrhaný od psa. Několik dní proležel o Vánocích pod stromečkem, jídlo i vodu jsme mu dávali přímo do tlamičky. Uzdravil se a znovu vyrážel na výlety. Když mu bylo 5 let, z jedné takové toulky se už nevrátil.



Cid

Cid byl náš první pes, náš úžasný leonberger. Narodil se 9.10.1997 jako Argo z Helsu. Díky němu jsme se stali milovníky obřích plemen a alespoň u mě se zasloužil o to, že leonbergeři budou už pořád mým nejoblíbenějším plemenem. Cid byl to nejdobrosrdečnější stvoření, jaké jsem kdy poznala. Byl schopen i za bouřky ležet na terase u dvěří, jen aby viděl do domu, místo aby se šel schovat. Miloval své lidi a kromě toho byl vynikající hlídač. V osmi letech onemocněl rakovinou kostí a musel mu být amputován ocas. Cid znovu ožil a s tehdy malým Chrobákem  si ještě dlouho hrál jako štěně. Za rok se rakovina vrátila, tentokrát na čelist. Rozhodli jsme se bojovat dokud nebude mít bolesti a udělali jsme dobře. Díky lékům žil Cideček bezstarostně ještě téměř rok. Nic ho nebolelo, jedl a hrál si jako mladíček ještě večer před smrtí. Ráno 20.6.2007 zemřel kvůli velkému horku poměrně rychle na selhání srdíčka. Dožil se na leonbergera krásných téměř deseti let. Byl naše zlatíčko, obávám se, že tak hodného psa už nikdy nepotkám.



Clark

Clark neboli Kláreček byl můj společenský papoušek korela. Byl takové uvřeštěné zlatíčko, rád mi sedával na hlavě a po vlasech se spouštěl na rameno, bežně sedával na stole, když jsme jedli a baštil s námi mlsoty z okrajů talířů. Několikrát se dokonce stalo, že v nestřežené chvíli skočil doprostřed talíře s omáčkou, rachle zase vyskočil a potom na stole vyšlapal kolečko. Byl zvyklý poletovat po domě, ovšem jednou jsme zapomněli zavřít jedno okno po větrání a Kláreček nám uletěl. Hledali jsme ho, čekali na něj a dali klec na vyvýšené místo na zahradě, ale bohužel už se nám nevrátil.



Sněhurka

Sněhurka se narodila 13.8.1996 jako kotě Pekči a Kompíka a natolik nás uchvátila svým zbarvením a povahou, že jsme ji nerozdali jako ostatní koťátka, ale rozhdoli jsme se, nechat si ji. Dokonce se z ní vyklubala zakrslá kočička, jako je její maminka. Sněhurka byla trochu jednoduchá, zato ale ta nejhodnější kočka pod sluncem. Byla nejlepší přítelkyní leonbergera Cida, ráda mu spala stulená v kožichu. V roce se jí narodili dva nádherní kocourci Achilles a Apolón, kteří bohužel nepřežili. Tímto bych ráda vzpomněla na všechna koťátka, která se nám nepodařila odchovat a předat novým pánečkům, na všechny vzpomínáme. Sněhurka se nedožila druhých narozenin, den před nimi se nešťastnou náhodou dostala na ulici, kde ji přejel hloupý člověk z naší ulice, který má v zálibě tu jezdit dálniční rychlostí.



Blackandwhite

Blekyš byl další Pekčino koťátko, které jsme si nechali, narodil se 1.3.1997. Byl sice černobílý jako jeho maminka, ale jinak jejím přesným opakem - měl na kočku až příliš dlouhé nohy a ocas. Byl to vysoký krásný kocour, na kterého byla jeho maminka patřičně pyšná a rozmazlovala ho. Blekyšek se jednoho dne nachladil a když rýma nepřestala ani po týdnu, rozhodli jsme se jet k veterináři. Večer jsem mu řekla, že příští den už bude dobře, protože ho pan doktor vyléčí. Druhý den už se ale neukázal a ani Pekinka několik dní nebyla k nalezení. Myslíme si, že náš kocourek odešel umřít někam do ústraní, pravděpodobně na půdu sousedního domu a jeho maminka ho nechtěla nechat zemřít osamotě.



Luisa a Lotka, Babeta a Bageta


Naše první dvě holky pískomilky i ty další po nich byly jedna veselá kopa. Byly krásné a miloučké, ale jako i naši další pískomilové nežily dlouho. Některé naše pískomilí holčičky zemřely neznámo proč, jiné se navzájem zabily, ačkoliv spolu předtím bezproblémově vycházeli v obchodech, ze kterých jsme je měli. Nikdo nám nedokázal vysvětlit, proč se tak změnilo jejich chování, když začaly žít pouze ve dvou.