Jak jsme (ne)šli na cvičák

Tento týden se přírodní síly rozhodly, že s Amorem prostě na cvičák nepůjdeme.
V úterý se meteorologové bohužel nepletli a ohlášená bouřka opravdu přišla a tak nám nezbylo, než se těšit na středeční přípravu na výstavu. Ve středu jsme se akorát tak stihli pozdravit s Bambulkou a její paničkou Peťou, politovat nemocnou Gábinu a seznámit se s přenádherným tosáčkem Abenjim, jejím nejnovějším přírůstkem a už se stahovala mračna. Při přípravě zaskočila instruktorka Lucka, zopakovala něco z teorie (známky, třídy, průběh) a než se strhnul liják, stihli jsme si jen jednou zaběhat v kruhu. Zoubky jsme ukazovali už v dešti a pak nám nezbylo, než se schovat pod přístřešek, protože to, co se odehrávalo na obloze a kolem nás, vypadalo nebezpečně. Amor kolem sebe házel ty bezradné ublížené pohledy "To zas nic nebude?" a tak jsme se vydali domů, abychom si alespoň tam trochu pohráli. K autu jsme se doslova brodili, cestou domů pluli a na přechod z auta domů bylo skoro potřeba nasadit kraul. Tak zase nic, ale pořád jsme se ještě mohli těšit na čtvrtek.
Ve čtvrtek jsme radostně vyrazili na autobus, ale naše radost nevydržela dlouho. Obloha se zatáhla a zase začaly padat ty malé mokré potvůrky. Říkala jsem si "Přece to teď nevzdáme!" a hrdinně jsme pochodovali dál. V Komárově nám přišla SMS, že se cvičení kvůli počasí ruší. Zklamaně jsme nasedli do autobusu zpět a když jsme byli doma, jakoby mávnutím proutku přestalo pršet a dokonce trochu vysvitlo sluníčko! Vzápětí jsme dostali další textovku, že se nakonec přecejen cvičí, ale to už jsme jaksi nestíhali. Naše poslední naděje byl odvoz autem, ale táta nikde a tak jsme i tuto hodinu museli oželet.
Abychom aspoň trochu zahnali splín, počkali jsme na tátu a šli ven, ujasnit si, kde jsou hranice neoseté části našeho pole, na které můžeme cvičit (abychom měli i nějaké to rušnější prostředí, než je zahrada). Vyzkoušeli jsme všechny povely, v povelech na dálku Amor trochu pokulhává, ale jinak vše ok. Večer jsem chtěla taky trochu zpestřit a rozhodla jsem se, že našeho strašpytla naučím konečně vyjít po schodech do patra. Náš Amor má totiž problém se schodišti, která mají mezery mezi schody. Nakonec se nám podařilo společně schody zdolat a Amor mohl poprvé poznat druhou půlku "svého" domu. Následovala patřičná odměna a přemýtání nad tím, jak asi dopadneme na nedělní výstavě. Zatímco Amor přežvykoval nově nalezené hračky, já jsem dumala, kde asi budeme v kruhu stát. Vlastně je to jedno, stejně se nám při běhání zase určitě povede neco zajímavého. Když jsme sami (nebo první), ten roztomilý skoro čtyřicetikilový přívěšek se mi snaží zavěsit na nohu (ruku, vodítko...) a když běžíme za někým, cití Amor neodolatelnou touhu přičichnout si k zadku konkurenta před námi. Takže se milí diváci mají přinejmenším ve třídě dorostu na co těšit.