Kterak se psí dorostenec po schodech choditi naučil

Také máte doma psa, který ne a ne vyjít do schodů? A také potřebujete, aby do nich dříve nebo později vyšel (například z důvodu hlídání)? Pak vězte, že nejste sami!
Našemu Amorovi trvalo 7 a půl měsíce, než se odhodlal pokořit svůj strach (nechuť?) a ukázat nám, že je borec. Domovní schody do patra poprvé zdolal včera, se schodištěm na terase ještě nejakou chvíli počkáme. A proč nám to všechno tak trvá? Tak zaprvé, štěňata, zejména velkých plemen, nějakou dobu do schodů chodit nesmějí, příliš to namáhá jejich klouby. A zadruhé, Amor prostě nemá rád schody, skrz které jde světlo. Minulý víkend na výcvikovém táboře se ale se schody v hotelu už poprat musel a tak bylo načase provést to stejné i doma. Takhle nějak to probíhalo:
1. Pokus č. 1 bez vodítka - jdu pomalu po schodech, po kapsách a v rukou mám dobroty, protože náš Amor by za pamlsky nejen létal, ale i vyšel schody, správně? Špatně. Ty schody ne. Dostane se do zatáčky, tam zcepení a zírá skrz zábradlí. No jo, je to výška. Já jdu přesto o pár schodů dál, Amor zmateně zírá, pak "zaplače", otočí se a jde dolů.
2. Pokus č. 2 s vodítkem - Naše "štěňátko" dostává za protrpěný stres kousíček sušených plic, já připínám vodítko a jdeme na to s vervou podruhé. Začátek dobrý, rozjíždíme se, třetí schod, osmý schod... a zase ta zatáčka! Amor stojí a zírá jako zhypnotizovaný. A pak mi to došlo. Jdeme dolů.
3. Pokus č. 3 - Jdeme s vodítkem, ale já už teď spíš než Amora hlídám sebe. Napadlo mě, že když půjdu tak, aby moje nohy byly mezi Amorovou hlavou a zábradlím ve chvíli, kdy půjdeme zatáčkou, možná si volného prostoru za zábradlím nevšimne a nelekne se. Tahat za vodítko na schodech rozhodně nehodlám. Můj plán naštěstí vyšel, Amor jakoby si zatáčky nevšimnul. Krátce za ní se sice zarazil a došlo mu, kde je, ale protože před sebou viděl už jen rovné schodiště, došel do cíle jako vítěz.

4. Veeeeeliká odměna

5. Po chvíli strávené v patře je načase si všechno zopakovat, ale obráceně. Čeká nás cesta dolů. Připínám vodítko a Amor se u schodů krčí, čímž mi dává najevo, že bude tahat.

- To mám jako sejít?

Naštěstí si to rozmýšlí a jde v klidu vědle mě. Opět zakrývám zábradlí v zatáčce a co by dup jsme dole.


- Najednou to jde.

Dnes, tedy ani ne den po onom heroickém výkonu, Amor zapomněl, že měl ze schodů kdy respekt a vesele po nich drandí několikrát denně. Jsem vždycky ráda, když mě přijde nahoru navštívit a připomenout mi, že je zas potřeba věnovat se výhradně "panu starostovi".

A co že byla ta velká odměna za první cestu nahoru? No...



Ano, ačkoliv naše zvířata do postele ani na gauč nesmějí, tentokrát jsem musela udělat výjimku. Prostěradla už stejně musím vyprat, tak jsem jen odhrnula peřiny a nechala Amora si hrát. A musím říct, že je skvělý pocit ho tu mít, sedět třeba při práci a vědět, že kdykoliv otočím hlavu, bude tam on a koukne se na mě s výrazem "Potřebuješ něco? Chceš si hrát? Mám se přijít pomazlit?"