Ach ouvej!

Když pes chodí po třech

To tak jednoho dne Amor přestal používat pravou přední nohu. Jakoby z ničeho nic, běhal, chtěl si hrát, normálně jedl, jen všechny běžné úkony prováděl na třech nohách. Z dřívěších zkušeností už jsme věděli, co zkontrolovat, jak si ověřit, zda nemá něco zapíchnutého v tlapce nebo jestli nejde o zlomeninu nebo panostitidu. To vše jsme vyloučili a následně nám to potvrdil i pan doktor. Amor se tvářil naprosto spokojeně, když mu pan doktor promačkával nohu, ani nekvíknul. Dostali jsme tedy nakázaný klid, žádné řádění a žádné velké procházky. Se zlomeným srdcem jsme vynechali jedny obrany a cvičák a zatímco se chudák Amor doma nudil a z nudy začínal demolovat dům, my jsme doufali, že se vše spraví.
Nespravilo, takže Amora čekala dieta, uspávačka a rentgen. S uspáním opět bojoval jako lev a i přes koňskou dávku mu to trvalo dost dlouho. Zapíral se nohama a odmítal si lehnout a nespal ani v době, kdy už byl na rentgenu. Byl natolik při síle, že místo své nohy málem nechal mamce zrentgenovat hlavu.
Toto vyšetření naštěstí neprokázalo nic vážného, vlastně neprokázalo nic. Amor ani nemá žádný zánět ani nic podobně vážného a vzhledem k tomu, že začal kulhat v den, kdy se u nás objevily první mrazíky, usuzujeme, že to má klasicky z "blbnutí". Hovíkáři mi asi dají za pravdu, že naše štěstíčka jsou někdy pěkní šílenci a na Amora nějaká ta naraženina na ledě docela sedí. Takže teď máme režim absolutního klidu, zablokovali jsme schody do patra, aby se Amor nemohl namáhat, spí doma, aby venku nevyváděl a především se hrozně nudí. Mně se ten odpočinek malinko hodí v tom, že jsem zrovna v procesu přípravy na poslední a zatím nejhorší zkoušku z občanského procesního práva (fuj!), ale i tak mi trhá srdce vidět ho, jak leží v pelíšku a vzdychá. Snažíme se alespoň cvičit, co jde a u čeho se moc nenamáhají nožky a do pondělka to musíme nějak vydržet.
To se nám muselo stát zrovna v době, kdy konečně chceme začít skládat zkoušky, achjo. Ale nevadí, jen co se z toho Amor vyhrabe, povalíme dál, důležité je, aby měl nohu v pořádku. Ostatně, když je v klidu, není na něm to pajdání poznat.
Tak se těšíme na další cvičák, snad už příští týden, no a taky se nemůžeme dočkat únorové výstavy v Brně. Pro titul si jako obvykle nejdeme, říkáme si, je to jako zkouška na vysoké - prostě to jdeme zkusit:) A na co se tedy tak moc těšíme? Uvidíme Andalusiu a Antonia a taky myslím Estonka a kamarádku Ebi, kterou má Amor podle mě moc rád. A jako třešinka na dortu se na nás přijedou podívat dvounozí členové smečky Amorova tatínka Treffa (Foresta) z Maďarska. Přijedou se svými pejsky, ale bez tatínka, no my jsme rádi, že se po tom dlouhém dopisování konečně potkáme osobně! Kdo ví, třeba nám to přinese i nějaké to štěstí. Nevadilo by nám, kdyby Amor nastoupil hvězdnou výstavní kariéru svého táty, ale kdybychom si museli vybrat, tak ať nám hlavně přijedou držet palce, ať jsme po tatínkovi spíš zkouškaři. Ze zkoušek máme momentálně největší trému. No a když je zvládneme, budeme na sebe pořádně pyšní!